👁️ Zkoumáme a popisujeme všechno možné. Vytvořili jsme tak řadu oborů, které popisují dílčí části vesmíru. Zkoumáme hvězdy, přírodu, planetu, lidské tělo, osobnost, ve které se projevujeme, dokonce i vzájemné interakce lidí. Jenom ne toho, kdo to všechno zkoumá. Tedy nás samotné. Jak tedy nazvat ono já, které to všechno zkoumá? Mohli bychom použít pojmy pozorovatel, mysl, sebeuvědomující se entita, myslící princip nebo jednoduše život. Ve své podstatě obsah pojmů je stejný a tím jsme my sami. My, kteří myslíme, cítíme, uvědomujeme si sami sebe a projevujeme se skrze osobnost lidského těla. Co vlastně samotný život tvoří, jak vzniká, jak se projevuje a jaká je vzájemná interakce mezi životem, kterým jsme vlastně my sami a předmětnou skutečností?
👁️ Je smutné, leč vývojově zákonité, že člověk stále věří, že on sám je jen shluk atomů fyzického těla, případně jen soubor návodů na projev, který nazývá osobnost. Život je projev toho, kdo žije a to jsme přece my a nikoliv tělo. To pouze funguje a tak tvoří v neuronové síti elektronovo magnetické vědomí. V tomto vědomí se naše mysl může projevovat, pokud do něj před tím uložíme návody na projev, tedy osobnost. Elektrické výboje ve vědomí potom tvoří duševní stavy, tedy pocity, které naše mysl vnímá.
🔍 Vesmír i samotný život v něm, fungují na základě přesných a logických zákonitostí a principů. Tyto zákonitosti jsou poznatelné, pochopitelné a je možné je i pojmově popsat. Bohužel pojmový popis je velmi omezený a tak nutně dochází k degradaci informačního obsahu. Proto častokrát principy, které byly už před tisíci lety moudrými lidmi popisovány, nebyly správně pochopeny. Každý viděl za pojmy svůj obsah, svůj úhel pohledu zkreslený svoji osobností a svoji hloubkou chápání.
🔍 Takto vznikla spousta teorií o tom, jak to všechno asi funguje, ale samotná pravda zůstala skryta. Na cokoliv se můžeme dívat z různých úhlů pohledu, ale pravda v sobě obsahuje všechny tyto úhly, jako by byla nad nimi. Pravdu není možné nikdy sdělit pojmy, je možné vždy sdělit jen určitý úhel pohledu na pravdu. Samotné poznání je pak skryté v sjednocení všech těchto úhlů v procese přemýšlení.
💭 Ze sebepochopení vzniká dobrý pocit, životní uspořádanost a moc nad sebou i svoji osobností. Opakem je běžný stav člověka, nechápání sebe samotného. Tento stav přináší vždy jen bezradnost, bezmocnost (nemocnost), lpění, závislost, destrukci těla, utrpení a slabost. Abychom se dostali do pocitově příjemného stavu, nezávislým na vnější skutečnosti, musíme nad sebou přemýšlet a dospět k sebepoznání. Teprve pak získáme skutečnou moc nad svými myšlenkami, náladami, vášněmi a emocemi. I samotná sebevýchova a sebevzdělávání by měly začít poznáním toho, čím opravdu jsme.
👁️ Co je to mysl, duše, vědomí? Jakou hmotou jsou tvořeny? Jaká síla je drží pohromadě? Jak fungují interakce mysl-vědomí-atomy? Jak vznikají vzpomínky, kde jsou uložené, jaká je jejich architektura? Co je to vlastně pocit, z jaké hmoty je tvořen a jakým způsobem ho naše mysl reguluje v kvantitě a kvalitě? Čím více poznáváme sami sebe do hloubky, tím více zjišťujeme, jak málo toho o sobě vlastně víme. Otevírá se před námi nekonečně velký rozměr samotné věčnosti a potom porozumíme tomu proč Sokrates vyřkl "Vím, že nic nevím".